MINULOSŤ:
Žádná živá bytost není veskrze zlá; dokonce i sám Lucifer býval kdysi andělem; natož pak lidé – nejvyvinutější, rozumem a schopností mluviti obdařený výtvor matky Přírody; neboť žádné dítě se nenarodí se zlem v srdci. Ne, monstrum z nich musí někdo vytvořit.
Psal se rok 1984. Téměř na celém území Švédska panovaly kruté únorové mrazy avšak zdálo se, že v nejseverněji umístěném městě Kiruna nastal konec světa. Ledová bouře, ničivá neprostupná vánice, neprůjezdné silnice... poměrně příznačné počasí pro den zobrazený v kalendáři pouze jednou za čtyři léta, v přestupném roce. Zároveň však ne tak příhodný den pro velkolepé, nezapomenutelné životní entreé novorozeného Magnuse Malakaie Skarsgårda, drobounkého chlapečka s velkými modrými kukadly, jenž nejenže se narodil o celý měsíc dříve, než měl, ale stalo se tak doma, jen za asistence lékaře, který byl naštěstí jejich sousedem odnaproti.
Magnus byl od svého příchodu na svět zahrnován jak bezpodmínečnou láskou, tak i spalující nenávistí. Zatímco pro matku byla jeho existence vymodleným požehnáním, neboť se o něj s manželem snažili mnoho let, pro otce, jenž si vysnil potomka stejného, jako je on sám, představoval velké zklamání, nemluvě o skutečnosti, že kvůli předčasnému narození nevěřil, že syna skutečně zplodil on a obviňoval svou ženu z nevěry. Možná toto neodůvodněné přesvědčení bylo příčinnou jeho agresivního chování a fyzického, stejně jakož duševního týrání nejen své ženy, ale o něco později i svého syna. Je pravdou, že se Magnus vždy velmi odlišoval od svých vrstevníků. Od útlého věku byl nadán velmi bujnou fantazií a věřil, že se může být kýmkoli jen bude chtít. Stvořil si vlastní svět do takových detailů, až sám zprvu věřil, že existuje a nenechal si vymluvit opak, neboť to místo v jeho hlavě a na obrázcích, které kreslil, bylo jeho útočištěm, kam se uchyloval, když se schovával v nejzazším temném koutu staré skříně ve chvílích, kdy se otec vracel, jako každý týden pouze na víkendy, domů z práce ve špatné náladě. Tehdy byl ještě dítětem plným lásky a života a jediné, co kdy chtěl bylo, aby byl na oplátku také milován. Ačkoli měl ze svého otce hrůzu a ve skrytu jeho nevinné dušičky se rodila nenávist, usilovně se mu snažil zavděčit a potěšit ho, k čemuž ovšem nikdy nedostal šanci. V otcových očích byl kukaččím mládětem, příliš mrňavým, příliš jiným, příliš závislým na své matce, příliš... opožděným, vzhledem k tomu, že začal mluvit až krátce před svými šestými narozeninami. Netušil, že to nemělo nic společného s jeho vývojem, nýbrž volbou, neboť se schopnost jeho řeči vyvíjela vždy příhodně k jeho věku. Vždy pozorně naslouchal, v duchu si opakoval a když byl sám a nepozorován, učil se je i vyslovovat. Nač plýtvat slovy, když by ho stejně nikdo neposlouchal a nebral vážně. Nač plýtvat slovy pro ty, kteří mu nikdy nemohli porozumět. Jeho mlčení nicméně neznamenalo, že nekomunikoval. Jen svým vlastním způsobem.
Nástupem do školky započalo jeho první období vzdoru. Maminka ho vedla k tomu, aby byl hodný a poctivý. Za žádnou cenu ji nechtěl zklamat, nesnesl by totiž, aby na něj změnila názor a pod jejím přímým dohledem se tak skutečně choval. Dokázal se tvářit jako vtělení samotné nevinnosti. Kdo by mohl věřit, že je schopen nějakých nekalostí? Jakmile mu však nebyla zrovna na blízku, ukázal se být pěkným výlupkem. Umínil si, že si nenechá nic líbit, neboť byl jakožto drobné samotářské nemluvící stvoření doslova definicí vhodné oběti hrátek větších dětí. Zprvu se pokoušel se všemi vyjít nebo si jich naopak vůbec nevšímat, avšak když to nešlo, nezbylo mu nic jiného než schovávat, případně pak kuchat a rozkládat jejich nejmilovanější hračky či došlo i na zákeřně umístěné kostky Lega na podlaze. Nikdo nemohl dokázat, že to prováděl on, nikdy nebyl přistižen při činu, avšak všechny děti to věděly. Prozradil jim to náznak úsměvu plný zadostiučinění. Jejich stížnosti však byly k ničemu, neboť jim žádný dospělý nevěřil. Ostatně, to ony rády terorizovaly „toho jiného“, byť s tím brzy přestaly a raději se mu obloukem vyhýbaly. Byl dítětem dvou tváří, mezi nimiž dokázal až příliš lehce přepínat. Tehdy zakusil opojný pocit z lhaní, v němž se za všechna ta léta jen zdokonaloval.
Školní období představovalo novou výzvu a zároveň by na něj nejradši zapomněl. Byl dobrým studentem, avšak v předmětech, které ho bavily a v nichž viděl význam. Skvěle ovládal matematiku, jazyky a literaturu a také přírodní vědy. Byl fascinován vesmírem a velmi se o něj zajímal. Možná to bylo způsobeno i tím, že vyrůstal s pohledem na úchvatnou polární záři. Jeho matka se ho snažila v tomto zájmu podporovat, jak jen bylo v jejích silách, ale vzhledem k tomu, že v té době přišel jeho otec o práci a utápěl se v alkoholu, padlo finanční břímě na její bedra a nemohla si dovolit platit mu různé zájmové kroužky, které by chtěl navštěvovat. Samozřejmě, bylo mu to líto, avšak nemohl jí to mít za zlé. Naopak, snažil se jí pomáhat, jak to šlo. Byl ve škole jen krátce než přišel na to, že se dají hračky a jisté služby, zprvu například psaní úkolů na objednávku, vyměňovat za jiné, mnohem zajímavější věci a ty mohl posléze prodat. Bylo mu deset, když si našel svou první práci. Kousek od jeho domova, respektive domu, kde bydlel, žil vysloužilý voják, co ve vlastní tělocvičně vedl hodiny bojových umění. Když za ním Magnus prvně přišel, jistě si nemohl nevšimnout ošklivých modřin a do kůže vtisknutých otisků řemene, které se snažil ne zrovna úspěšně skrývat. Muselo mu ho být líto, z toho důvodu mu dovolil za pár drobných v tělocvičně uklízet. Když už tam byl, zůstával i na hodiny a ukázalo se, že má talent. Čtrnácté narozeniny představovaly zásadní mezník v jeho životě. Tehdy někoho prvně připravil o život. Místo, aby cítil
lítost a vinu, ulevilo se mu, neboť nebožtíkem se nestal nikdo jiný než jeho slavný otec. Ve velké míře se jednalo pouze o (ne)šťastnou náhodu, co byla bez nejmenších pochyb posouzena jako tragická nehoda, ale Magnus byl tím, kdo si zahrál na boha i ve skutečném světě, v realitě. Budiž mu k dobru, že to neplánoval. Ostatně, ve svým myšlenkách zavraždil toho muže tolikrát, že se to nedá spočítat a vždy bylo v jeho úmyslu, aby nesnesitelně trpěl. Žádná milosrdná rychlá smrt. Nicméně, stačilo mu k tomu pouze maličké sběratelské autíčko, pozůstatek z jeho neslavných dětských let. Otec byl, stejně jako každý den, pod parou a chystal se sejít dolů ze schodů. Nebylo nic jednoduššího, než vyslat autíčko správným směrem, díky čemuž zakopl a skutálel se, jak široký tak dlouhý, ze schodů. Pak už záleželo na štěstěně, zda konečně pro jednou zasáhne a splatí tak svůj dluh za ta léta přehlížení. Nade vší očekávání se tak stalo a otec si při pádu zlomil vaz. Po této události se jemu i matce velmi ulevilo. Magnus nikdy nepřiznal, že by byl do této nehody nějakým způsobem angažován a nikdo, včetně matky, ho ani nepodezříval.

Střední školu absolvoval v Solně, kam se s matkou poté, co ukončil základní školu a prodali dům, přestěhovali (a kde rovněž o několik let poznal a zachránil Aileen, svou pravou ruku a jedinou osobu, kterou může nazývat svou přítelkyní... nebo něčím, co se tomu velmi blíží) a na univerzitu nastoupil ve Stockholmu. Jako hlavní obor si vybral ekonomii a podnikání, avšak po prvních pár semestrech se rozhodl studium ukončit, neboť ho považoval za zbytečné. Místo toho si ve svých dvaceti letech vybudoval vlastní podnik, leč ne tak úplně legální. Uchytil se a vyšvihl ho na vrchol. Jeho úspěch se stal trnem v oku všem konkurentům, avšak Magnus byl mladý, nechutně sebevědomý, naivní a v jeho očích neporazitelný. Inu, pýcha předchází z v pád a z čím větší výše, tím je bolestivější. Zaměstnával mnoho lidí a všem se pod jeho vedením dařilo skvěle, a přesto se nedočkal ničeho lepšího než zrady. Zrady ze svých vlastních řad. Podcenil své nepřátele a přecenil ty, kteří mohli být jeho přáteli. Vinou této osudné zrady šel jeho podnik ke dnu a většina osazenstva z potápějící se lodi zbaběle uprchla. Až na jednu věrnou a loajální výjimku, kterou byla právě Aileen. Výjimku, jež ho nenechala, aby se potopil, naopak. Pomohla mu odrazit se ze dna a začít znovu. Silnější, chytřejší a předvídavější než kdy dřív.
Magnus odjakživa bytostně prahl po skutečné rodině. Od smrti své milované matky, která se udála krátce po jeho epickém pádu, je přesvědčen, že už nikdy nemůže být milován a je odsouzen být už navždy sám, přičemž ho osamělost děsí. Navzdory k tomu k sobě nikoho nepustí. Všechny střípky dobra, které v něm udržovala a rozdmýchávala zemřely spolu s ní. Rozhodl se, že když nemůže mít rodinu, připoutá si k sobě vojáky, kteří mu pomohou dosáhnout všech jeho cílů: pomsty, neomezené moci... A tak postupně vznikala jeho mafie, přestože nikdy nebylo jeho úmyslem ji stvořit. Procestoval, spolu s Aileen a těmi, kdož se cestou připojili, celé Švédsko, Norsko, Finsko i Dánsko a nevěřil, že v severských zemích existuje tolik ztracených existencí, kteří jen chtějí někam patřit. Mnoho prvních členů své organizace jistým způsobem zachránil a za to si vysloužil příslib oddanosti a zavázání vlastními životy. Brzy se jich sešlo tolik, že je musel nějakým způsobem organizovat, musel určit pravidla. A další jen přibývali, pokud si to, samozřejmě, vysloužili.
Za velkou louží se spolu se svými věrnými usadil před pouhými necelými dvěma měsíci avšak přípravy před velkolepým příjezdem trvaly mnohonásobně déle. Důkladný průzkum a přezíravý výběr nejvhodnějšího místa, skupování pozemků a budov, ohromné rekonstrukce a výstavba kasína... vše pod drobnohledem pověřených členů.