MINULOSŤ:
Heidi, dříve Valeriya Dahl, pochází z hlavního města Norska. Dlouhá desetiletí patřila rodina Dahl v Norsku mezi hlavní přispěvatele černého trhu. Téměř každý, alespoň z části zběhlý ve světě na druhé straně, to jméno moc dobře znal a vyhýbal se mu jako čert kříži. Ať už se jednalo o cokoliv – bývali tak dobří, že na jejich straně nějakou dobu pobývaly i ochranné složky. Možná to dělaly pro peníze, nebo měly strach o život svůj, či svých nejbližších. Kde se Dahlové vzali? Jak dosáhli takového vlivu a hlavně - kam zmizeli? Dnes už se to nedozví ani poslední nositel tohoto nemile proslulého jména.

Život Valeriye byl z jedné části klidný, z druhé neúprosný. Jako dítě vycházela se všemi bez problémů, ve škole patřila k těm lepším. Jednalo se zároveň o dítě, co poslouchalo na slovo. Ne, že by měla na výběr. Její náplň dne se skládala pouze ze školy a domácího bojového výcviku - tréninku. Škola, trénink a znovu. Neustále dokola to samé. Nesměla se ani ptát proč musí žít zrovna takto. Při zbytečných otázkách a odmítání dostala vždy řádný výprask. Vytvořila proto ze sebe stroj. Bez emocí, bez vlastních názorů, bez svobody. Žila jen pro perfektní výsledky a potěšení své rodiny.

Jednoho dne došla domů ze školy a byla zadržená pro ni neznámými lidmi. Měli úbory podobné policii, ale zapřísáhla se, že to policie rozhodně nebyla. Její život byl najednou vzhůru nohama. Ve svých čtrnácti letech skončila v dětském domově a jakožto pěkné dítě měla štěstí, že se našli adoptivní rodiče. Norové, co se přestěhovali do jiné země se jí ujali a aniž by si to zvládla pořádně uvědomit, ocitala se v Rusku. Bez pravé rodiny, bez přátel, zcela sama. Zůstala jí jen jediná věc, vnucený koníček bojového sportu jehož jméno neznala. Věnovala se mu tedy i nadále.

Vystudovala školu a s našetřením dostatku peněz odcestovala do Ameriky. Netušila, co se svým životem, tudíž jí bylo jedno kde, nebo jak skončí. Ve svých dvaceti se nastěhovala do toho nejlevnějšího bytu v prvním městě, co se jí zalíbilo. Našla si práci a dokonce přátele. Ona parta přátel však nebyla zrovna dvakrát nejlepší, stáhli ji k drogám a nadměrnému pití alkoholu. Kdysi se možná zapřísáhla, že se k takovým ohavnostem nikdy nesníží a kde teď byla? U brka se sjetými lidmi, které nazývala přáteli. 

To bylo do chvíle, než se dveře jejího bytu rozletěly a dovnitř vlítli týpci s bouchačkama. Nestihla ani pořádně zareagovat a pět lidí kolem ní mělo kulku v hlavě. Sama se třásla strachy, div se nepočůrala. Jeden z nich si to mířil k ní, míříc na její hlavu. Zastavil teprve až poté, co se ledová hlaveň dotkla jejího čela.

„Máme ji vzít sebou, ne ji zabít.“ ozval se kdosi.

S těžkým vzdechem chlápek před ní schoval zbraň, nechávajíc ji na moment bez dozoru. Heidi ze strachu, že by byla unesena okamžitě zareagovala a šla mu po krku. Nebyla ale dostatečně silná - proti jednomu by se ubránila - proti dalším čtyřem a k tomu v takovém stavu? Bez šance. Sotva jednoho poslala k zemi, zbytek se jí ujal, zamezujíc jí jakýkoliv pohyb. Pak přišla tma.

Otevřela oči. Sluneční paprsky byly to první, co zahlédla skrze závěsy u okna velmi světlé místnosti. Cítila nepříjemnou vůni dezinfekce. Pomalu si uvědomovala, jak je její tělo zmožené. Ruce se tu a tam zatřásly, každý sval natáhlý, hlava jako střep. Nejhorší bylo břicho, kvůli kterému se nedokázala pořádně hnout. Taková bolest - co se stalo? Očkem projela místnost, zjišťujíc, že je v nemocnici na kapačkách. Ptala se sama sebe, zda měla nehodu nebo něco horšího. „Bože, jau,“ zaskuhrala při pohybu hlavou.

„Dobré ráno, slečno Fraserová.“ Polekala se cizího hlasu. Fraser? Ptala se sama sebe. Tak se jmenuju? Nevšimla si, že by někdo vešel, stála tady ta ženská v úboru už dlouho? Přišla blíž, vypadala profesionálně ve svém úboru. Představila se jako někdo z FBI a pár minut mluvila. Zvládla všechno odignorovat, paní měla tak příjemný hlas, že u něj téměř usínala. „Slečno?“

„Ano?“ rychle otevřela oči, když už se jí víčka pomalu zavírala.

„Takže znovu, jednodušeji a pokusím se to neprotahovat. Dva týdny zpět jste utrpěla vážná zranění břicha a hlavy. Vaše nové doklady máte tady na stolku a důležitou otázkou je - pamatujete si něco?“

Snažila se vzpomenout si na cokoliv, jenže přemýšlení vyvolalo akorát větší bolest hlavy. „Ani pořádně nevím, kdo jsem, natož proč tu jsem.“ pošeptala podrážděně, oči bolestně zavírajíc.

„To je pochopitelné. Odpočiňte si a podívejte se na své doklady. Máte tam i mou vizitku, kdyby cokoliv, volejte.“

„Řekněte mi, co se stalo.“ vyhrkla ze sebe dřív, než stihla ženská odejít.

„To bohužel nemohu.“ Otočila se na podpatku a s jednoduchým rozloučením byla pryč.

Heidi by se ještě prala za to, aby se něco dozvěděla, ale byla tak vysláblá, že se zmohla pouze na zkontrolování svých dokladů. „Heidi Fraser? Kdo by se tak chtěl jmenovat? Narozena v Americe?“ Hodila doklady zpět na stůl a protočila oči v sloup. „Nevěřím tomu, že jsem to já,“ s povzdechem zavřela oči. Rychle se u ní znovu ukázala únava, proto příchozí spánek více než ocenila.

Uběhlo několik týdnů, než byla propuštěna z nemocnice. Jako první si to namířila do obchodů, vzhledem k tomu, že mezi doklady našla i kartu s menším obnosem peněz. Co se jí povedlo udělat ze sebe člověka, usedla na nejbližší lavičku v nedalekém parku. Pozorovala lidi a své okolí. Objevovala v sobě pocit jisté známosti, někdy už tudy musela minimálně jednou jít.

„A co teď?“ ptala se sama sebe s prázdnou hlavou. Neměla nic a taky si nic nepamatovala, může být hůř?