MINULOSŤ:

Sedm krásný let měl milující rodinu a vše kolem. Nebyl to jeden z těch rozmazlených spratků, kteří by si o sobě mysleli kdo ví co. Prostě… můžeme si to přirovnat k nějakému klasicky městskému dítku, které mělo normální rodiče, s normální výchovou. Ačkoliv tedy trávil hromadu času s otcem. Každý to má asi nějak. A on byl za tátou trochu jako myší ocásek. Matka pro něj také byla důležitá. Ale chodil za ní jen s nějakými zdravotními problémy a tak. Což se o jeho mladším bráškovi říct nedalo. Možná to bude tím, že ten prcek se učil teprve chodit… Ale tak Zachar byl v té době malej! Nemohl tedy chápat proč je jeho sourozence nalepený u matky. Každý si jako malej myslel kdo ví co. To je prostě ta dětská mysl, která není nějak zkažená. Můžeme tedy nechat do těch sedmi let vše stranou. Není co důležitého rozebírat. Nemusíme tady popisovat každý úraz, který si stihl za tu dobu udělat. Nebo co se naučil… Nechme prostě tady tyhle věci stranou. Asi je klišé, když se většina špatných věcí děje večer. Ale však je to doba pro špatnosti jako dělaná! A tak je dobře dělaná i pro vraždy! Tohle jde kapku mimo Zachara. Už to tak bývá, že se občas něco semele. Jediné co asi stačí říct, že se jeho táta zapletl do něčeho do čeho neměl… Ale, když jeden dělá ve firmě, postavení je jedno z vyšších… Nejde to prostě ovlivnit. Teď to bohužel padlo na jeho bedra. Už delší dobu ve firmě zemřelo několik pracovníků. Ale nikdy nepočítal s tím, že by se dostali, až k němu domů. Zachar viděl vlastního otce zemřít. Co otce… rovnou celou rodinu. U matky slyšel jen její nebohý křik. Není tedy překvapení, že u chlapce propukl pláč a strach. Měl možná jediné štěstí, že dvojice chlápků neměla to srdce zabít dítě. Spíše děti… Nemůžeme zapomínat na jeho mladšího brášku. Oba dva chlapce odvedli, kluci nevěděli kam. Jen se nocí rozléhal Zacharův křik o pomoc. Což stejně už bylo k ničemu… Než se tam dostali první sousedé, kluci i vrahové jejich rodičů byli fuč.
Otázka je kam se dostali. Zacharovi v té době bylo sedm let. Jeho bráška byl o tři roky mladší, tudíž byl čtyři roky starý. Ten měl ve výsledku větší štěstí jak Zachar… Pro únosce čtyřleté dítě nemělo žádnou cenu. Tudíž jak mohli, nechali ho někde na ulici, aby se o sebe ten prcek postaral. Ten měl štěstí, že se ho ujala mladý pár, ale to už Zachar nevěděl. Tím o svém bratrovi ztratil nějakou možnost vědět, že je v bezpečí… Ovšem se sedmi letým klukem se dá dělat více věcí. V tomhle věku už trochu dítě samo přemýšlí, i když mu není tedy deset a více… Na světě zůstal sám a jediné co měl… Jistá bojovnost po otci. Nechtěl se sebou nechat zametat, ale co dítě asi udělá proti dvěma dospělým chlapům? No nic moc. Mohl být maximálně rád, že si další tři roky u nich žil a tak nějak přežíval na chlebu a vodě. Teď můžeme rovnou říct proč si ho nechali ještě další tři roky. Každý snad jednou slyšel o něčem jako „obchod s bílým masem“. Teď je asi už i jasné kam to vše směřuje a kvůli čemu si ho nechali. Dali mu jistou výchovu, aby ho rovnou střelili za nejlepší cenu. Nene, tohle už nebyl ten šťastný chlapec. Ty tři roky pro něj byly utrpení. Jídlo měl minimální, aby přežil. Nebylo tedy překvapivé, že byl hubený a byl spíše jen kost a kůže. No… ale to stejně bylo jedno. Oblečení zakryje hromadu věcí a to jak vzhled tak i podlitiny, modřiny. Jednoduše byl prodanej za slušné prachy, ale ten tohle nevnímal. Nechápal co se kolem něj dělo… O to větší nervy měl, když si ho odváděl někdo koho neznal, chlap kterého nikdy neviděl. Strach se ho za tu dobu nepustil ani omylem. To je taky tak trochu nemožné. Tímhle si prošel další nehezké zkušenosti, které by ve výsledku ani raději neměl… Kdo by chtěl mí také zkušenosti v deseti letech po sexuálních stránkách a dalš věci, které by dítě mít ani mít nemělo. Ale zase si můžeme přiznat, že vyvázl z toho všeho díky štěstí. Během toho co ho předhodili dalšímu chlápkovi, Zachar cestou čapl jakousi lahvičku. Co v ní bylo? Neměl nejmenší ponětí. Jen doufal, že by to mohla být nějaká možnost na jeho záchranu Muži dal možná pár minut, než se ho dotkl nepříjemným způsobem. Onu lahvičku mu hodil do tváře víš silou, rozletěla se na kousky a svůj obsah měl dotyčný na tváři. Ozval se křik a hromada nadávek. Zachar nechápal co se děje. Neměl ponětí co udělal, jen věděl že má šanci utéct. Neměl odvahu se otočit a sledovat onoho muže, který tam po něm řval. Spíše někoho volal. Pro něj byla hlavní ona cesta ven. Tím vyběhl někam do ulic, nehodlal se vracet do místa, které měl nazývat jako „domov.“ Tam už nikdy nechtěl. Byl mnohem více ochoten zůstat na ulici. Na ulici byl pár dní. Ve výsledku se schovával v uličkách jak před světlem tak i před lidmi. Nevěřil jim, nevěřil nikomu krom sebe. Za tu dobu se naučil na ulice vycházet večer. Viděl jak se tam vždy mihne pár lidí, ale před těmi se dokázal v roušce noci ukrýt. Dokázal si najít minimální zbytky jídla, které mu trochu hlad zahnaly. Ale s takovou by dlouho nepřežil.. Nebyl jediný kdo se takhle ulicemi přeci jen toulá. Pár lidí, těch střízlivých si ho skutečně všimlo. Normálně obyčejní lidé… Ale tak trochu ta sobeckost u nich úřadovala. Nevěnovali mu moc pozornosti. Jen to ohlásili policii a pak si šli po svých. Tím to končilo, ale zase tím si na něj někteří hlídky během večera počíhaly. Měli nějaké informace kde se vyskytuje. A? Přeci jen… povedlo se jim ho dostat. Zachar se v tu dobu potuloval během ranních hodin o samotě městem. Všude klid, dokud ho nečapli. To už se roznesl řev a snažil se od nich dostat. Místo toho, ale skončil v autě. Kvůli tomu jak byl zamazanej… Ještě ke všemu nenechal na sebe od nikoho sáhnout… Sotva dokázali poznat co nebo kdo je zač. Šok přišel spíše ve chvilku kdy se uklidnil a mlčky seděl s naprostým klidem. Proč mu svitlo? Vzpomínky, ty nehezké vzpomínky plného vyhrožování a trestů, když neudělal co po něm někdo chtěl… Kvůli tomu začal spolupracovat jak chtěli. Vše jim ulehčil, brzo se přišlo i na to, že je jedno z hledaných dětí. Teď jediné co mu mohli poskytnout bylo ošetření a dětský domov. Nějaká střecha nad hlavou. A jak ho mohli ošetřit? Rány se hojily pomalu sami. Není moc normální dát do dětského domova dítě, které je psychicky narušené. Není vyloučené, že neměl psychologickou pomoc. Té se mu dostalo, ale víme jak děti umějí být zlé. Přijmout někoho kdo je jiný… Byl tam sotva dva roky a za tu dobu si vysloužil kdo ví co. Nejen nehezké přezdívky, ale všichni se ho stranily. Označován za monstrum, které by tam nemělo být… Nenesl to dobře. Psychiky byl na tom ještě hůře a jen mu to více pomohl k té povaze, kterou si chová do teď. To, že děti kolem něj začali mít nehezké zranění není ani překvapující. Zbil je nebo jim ublížil psychicky. Uvědomoval si pomalu svou sílu co dokázal. Jen dotek a vše bylo jak chtěl… To mu nahánělo lepší ego a o to víc mocněji se cítil. Ona zlá stránka se tím pěkně probrala. Tím že nikomu nic neulehčoval. Nedalo se tedy ani čekat, že by se někdy dočkal rodiny. Kvůli tomu co vše provedl ostatním dětem. Nechtěli tam mít někoho kdo je ještě více psychicky narušený. Hned jak to bylo možné, převezli ho do ústavu na léčení… Prostě krása. Ale! Měl furt kde bydlet! Tohle mu nikdo vzít nemohl! V sedmnácti letech měl už kapku rozumu a viděl svět jinak. Ale tak co… Během pár měsíců pochopil i fungování ústavu. Není blbej, mozek umí používat hodně dobře. Stačilo jen všem ukázat, že už se ze všeho dostal, nebude dělat problémy a bude normální člověk. Pokud pomineme prášky co do něj cpaly… Ty mu nedělali maximálně tak dobře. Můžeme, ale tedy říct že z ústavu se dostal. Na sedmnáctilého kluka hodně slušná věc. To nemůže nikdo říct ani slovo! Do plnoletosti se tím nějak protloukal… Začal se více soustředit na věci, které ho. Od lidí si držel stálí odstup, aby mu nic neudělali. Za tu dobu si k nim důvěru prostě nenašel. Mohl být rád, že se naučil číst, psát a počítat. Základ měl, když se mu ho nemohlo dostat ve škole, do které nemohl jednu dobu chodit. Na život byl nějak připravený.. Lepší otázka je… Jak se dostal k práci nájemného vraha? Nemá vystudovanou žádnou školu. Je tedy jasné, že se dal na nějaké nelegální práce. Nějaké prodeje drog, nebo spíše předávání byl začátek. Z toho měl minimální peníze, aby dokázal nějak žít Hlavně se najíst a zařídit menší obydlí. Postupem od drog ustoupil a začal se věnovat jediné věci, která mu dávala jisté uspokojení. Přes černé trhy začal dělat menšího vraždícího poslíčka. Nějaké menší vraždy, těch si málokdo všimne. Hlavně, když to jsou obyčejní lidé. Příjem peněz tím měl slušný, dokázal se tak postavit na vlastní nohy. A teď? Má svou milovanou práci, které ho uspokojuje a baví ho.